Datum: 02.06.2023
Evropská unie rozhodla o revizi systému obchodování s emisními povolenkami i o nouzovém zastropování cen plynu na evropské úrovni. Podle některých odborníků je sice dekarbonizace prioritou firem vyrábějících ocel, ale její příliš rychlé zavádění bude znamenat ztrátu konkurenceschopnosti kvůli růstu nákladů. Jak na celou problematiku nahlížíte Vy a ovlivní vyšší cena povolenek fungování VMT?
Dekarbonizace ocelářství je velké téma. Na jednu stranu chceme všichni dýchat čistší vzduch, na stranu druhou bez oceli se zatím obejít neumíme. Na světě se jí vyrobí 1,7 mld. t/ročně, z toho 0,4 mld. tun ze šrotu na elektropecích. Většina (1,3 mld. tun) se tedy vyrábí z železa vyrobeného klasickým způsobem z železné rudy na vysokých pecích. Při tomto procesu ale vzniká CO2 v rámci chemických reakcí využívajících vlastnosti koksu. Při výrobě jedné tuny oceli vzniknou zhruba 2 t CO2. V ČR tvoří emise CO2 z výroby oceli asi 5 % emisí skleníkových plynů, nejvíc ze všech odvětví zpracovatelského průmyslu. Až potud je snaha o jejich snížení pochopitelná. Horší už je to s rychlostí, kterou EU očekává.
Do roku 2030 je cílem snížit emise skleníkových plynů alespoň o 55 %. Otázka zní jak na to?
Alternativou k výrobě oceli přes vysoké pece je přímá redukce železné rudy (DRI) zemním plynem nebo vodíkem. Jejich spotřeba při tomto procesu je ovšem enormní. Vybudování závodu na DRI s kapacitou 1 mil. tun železa stojí zhruba 10 miliard korun. Pokud se i přes nekonečnou návratnost do takovéto investice pustíte, musíte do ceny oceli promítnout odpisy. Řekněme 200 €/t. Dále pak emisní povolenky, řádově 70 €/t, což při skutečnosti vzniku dvou tun CO2 z jedné tuny oceli tvoří cenový dopad 140 €/t. To už máte 340 €/t nárůst ceny oceli. Navíc levný zdroj zemního plynu v Evropě ani není, a pro výrobu potřebného množství vodíku je zase potřeba velkého množství elektrické energie, ale i zemního plynu. Pro představu, pokud by např. české ocelářství (5 mil. t/r.) mělo zcela přejít na vodíkovou redukci, bylo by zapotřebí asi 10x více energie než dnes, tj. kolem 20 TWh, což je čtvrtina celkové spotřeby v ČR. Tu nadvýrobu energie budete muset opět promítnout do ceny. Buď bude z jádra, nebo zelená, ta bude zase podstatně dražší. Řekněme o dalších 100 €/t. To už jsme na 440 €/t. S největší pravděpodobností se zvýší náklady na logistiku, nebál bych se odhadnout minimálně o 100 €/t. To už jsme někde na 540 €/t navíc do ceny.
No a když si uvědomíme, že déletrvající kvalitnější ocel se do oběhu vrací později, a i šrotu je tudíž obecně stále méně, tak ani cesta výroby oceli na elektrických obloukových pecích ze šrotu není jediným možným řešením. Je to pouze jedna z cest. Podobně jako tzv. hybridní pece, u kterých je možno flexibilně řídit vsázku šrotu od 40 do 100 %. Pravděpodobně tedy vznikne mix výrobních technologií. S ohledem na výskyt šrotu kolem 4,5 mil. tun v ČR si myslím, že v naší zemi půjdeme cestou obloukových a hybridních pecí. Do nich již investuje Liberty Ostrava.
Více než o konkurenceschopnost půjde dle mého názoru o to, jak se která země postaví k podpoře projektů snižování emisí a jak nastaví rozumné milníky pro odklon od fosilních paliv. Ocel bude jednou zelená, ale levnější nebude, za čistotu budeme muset všichni zaplatit. Takže vzkaz všem zákazníkům: „Kupujte teď!“
Tomáš Mischinger, výkonný ředitel VÍTKOVICE MACHINERY TRADE, s.r.o.